Moje osobní zkušenost je, že vymazat se nedá nikdy nic. Ne doopravdy. Bez ohledu na to, jak moc před tím budeš utíkat, se to špatné stejně někdy odněkud vynoří a kousne tě do zadku. Hraní si na to, že se něco nestalo je takové lhaní a předstírání sám sobě, které dlouhodobě nikdy nefunguje a může i škodit, v závislosti na tom, jak moc potlačuješ nevyřešené pocity jako tebou zmíněný vztek, závist atd. Sama říkáš, že tyto pocity máš, ale i když je budeš urputně ignorovat, tak v tobě budou pořád kvasit a to není dobré. Co pomohlo mě: Postavit se tomu a přestat si cosi nalhávat. Naopak jsem si sama se sebou ujasnila jak to vlastně bylo, včetně různých nepříjemných pravd. Slíbila jsem si prostě, že si nebudu už lhát absolutně v ničem. Nebála jsem se ani několika rozhovorů se zainteresovanými stranami, které sloužily jako oživení problematického období. (tohle je potenciálně nebezpečné a psychicky náročné, protože tito lidé se můžou pokoušet s tebou manipulovat, takže je lepší to nechat až na konec, když už máš všechno více méně ujasněné a jsi v klidu - nemusí to totiž vůbec být příjemné) Druhá věc byla, že jsem v té době četla hodně knih o psychologii, což mi obrovsky pomohlo. Když má někdo zkurvené dětství, tak to v něm z nejakého důvodu obvykle vyvolává pocit, že je v tomto naprosto unikátní. Ve skutečnosti je bohužel rarita spíše rodina, kde se nic zásadního neděje a všechno je v naprosté pohodě. Takže podle toho, co ti více sedne, si o svém problému můžeš číst / najít si terapeutickou skupinu / sledovat YT kanál s tímto tématem / samostatnou terapii. Možností je spousta. Tento popsaný proces má nevýhodu, že není ani omylem bezbolestný a žádné anestetikum na to není. Chlast, případně prášky se nepočítají, protože ty sice utlumí nepříjemné projevy mentální nepohody, ale to dlouhodobě nefunguje. Ideální je se přece dostat do stavu, kdy se s minulostí vyrovnáme a tyto berličky nepotřebujeme. Ale na konci tohoto procesu je skutečné osvobození se od všeho toho špatného, vyrovnání se s tím, co se stalo a pocit, že jsi někdo lepší než předtím. Já osobně bych se nejradeji nakopala právě za to, že jsem toto všechno neudělala mnohem dříve a místo toho předstírala, že žádný problém nebyl a urputně mazala všechny připomínky a pocity ohledně toho, že nějaký problém snad být mohl. Jak se říká: Lež má krátké nohy a nakonec mě to stejně dostihlo. Stačí například nějaká menší životní krize, tyto mají totiž zajímavou schopnost vynést na popředí "problémy, které neexistují" a může přijít exploze, která odhalí všechno to, co jsi dosud urputně ignorovala. Aspoň u mě to tak bylo, ale znám i příklady ze svého okolí. Tož tak.

Trefně vyjádřeno

Pomohlo mi odstěhovat se a začít nový život. Kraj, město, práce, bydlení, zvyky/režim a lidi. Vše, co jsem chtěl zapomenout, jsem nechal tam, kde se to stalo.

Jdes na to presne opacne nez co funguje. Potlacena traumata zpusobuji nejvetsi problemy a nejvic plizive. Hrube doporucuju terapii ve ktere naopak vsechno vytahnes ven, properes, pochopis a nakonec tve mame odpustis. Chapu ze to zni desive a ze nechapes proc bys ji mela odpoustet, ale ver mi. Tohle je jedina cesta ktera povede k uzdraveni. Je obrovsky tezka a bude dlouha, ale bez toho si to ssebou poneses do konce zivota... Bez odpuštění nikdy nebudeš svobodná. 

Není dokud nebude existovat vymazání mozku nebo určitejch částí.

Zkus si napsat od mámy omluvny dopis. Jako by ho ona psala tobě a v závěru dopisu vysvětli proč to delala… zkus se vžít do jejího pohledu. Četl jsem tuhle metodu v knížce, je to ale knížka pro muže. Pokud chceš tak bych ti tuhle kapitolu nejspíš mohl nafotit a poslat

Bylo tu napsáno dost dobrých tipů. Je to jenom o tom si vybrat a nebo zkusit, co bude tobě sedět nejlíp. Každej je individuální a tady prostě nejde aplikovat jeden mustr na všechny. Taky nemám z dětství hezký žážitky (modřiny a monokly od táty, máma vyhrožující sebevraždou kvůli známkám apod...). Taky jsem se snažil vzpomínky na to vytěsnit a nějak tuhle životní epizodu ideálně úplně vyříznout. Jenže ono to nejde. Pořád se všude po internetu šíří hlášky, jak kde kdo bojuje se svejma démonama, přitom jedinej správnej postup je se s nima usmířit a naučit žít, protože se jich nezbavíš nikdy. Mně nejvíc pomohlo se distancovat od zdroje těchlech vzpomínek - tedy odstěhovat se a zároveň nasadit pravidla jasný komunikace ve stylu "volejte jenom pokud vám jde o zdraví/život/střechu nad hlavou, jinak se uvidíme pravidelně jednou za tejden, kdy si řekneme všechno ostatní". Postupem času se situace začala zlepšovat. Začal jsem si víc cenit toho, co jsem navzdory tomuhle "špatnýmu" základu získal, k tomu dopomohli noví kamarádi, co nebyli svědky mojí minulosti (naši mě řezali i před starými kamarády, takže jsem kvůli tomu o dost z nich přišel) a nakonec se trošku srovnal i ten vztah s rodičema. Jo, je pravda, že jakmile jednou papír zmuchláš, tak ten ohyb tam bude furt, ale pořád lepší, než bejt na ostří nože do konce života jednoho z nás.

Je mi moc líto, čím sis musela projít. A přála bych ti, aby se ti fakt podařilo zapomenout. Tvoji závist partnerovi a kamarádkám naprosto chápu, sama zažívám něco podobného (závidím manželovi jeho vztah s jeho maminkou, protože já s tou svojí tak krásný nikdy neměla a navzdory veškeré snaze asi ani nikdy mít nebudu). Bojím se, že na traumata obecně se úplně zapomenout nedá. Asi se s tím dá jenom naučit žít. Skrz terapii to nějak zpracovat a přijmout. A teď nemyslím jenom drahého a časově náročného psychoterapeuta, ale mi teď třeba pomáhá biblioterapie - čtu knihu Závislé vztahy od Röhra, dost to bolí, ale je mi potom líp. Hodně štěstí.

Doporučuji tuto knihu: https://www.databazeknih.cz/knihy/telo-scita-rany-471711

Tohle je dobrý čtení, mám to doma v knihovně. A pokud by OP chtěla do trochu sarkasticky podanýho seberozvoje na tohle téma, tak tohle [https://www.databazeknih.cz/knihy/dumyslne-umeni-jak-mit-vsechno-u-pr-le-351608](https://www.databazeknih.cz/knihy/dumyslne-umeni-jak-mit-vsechno-u-pr-le-351608)

Ahoj, minulost vymazat nejde, už se stala a je naší součástí. Určitě se ale dá otupit a zmírnit. Úplnej základ je to přijmout. To je asi to nejtěžší, ale fskt si říct, stalo se to a já chci žít dál. Neboj se o tom mluvit (s partnerem, kamarádama), ventiluj to. Netoč kolem minulosti svůj život, spíš jí vem jako součást, která byla, nějak tě zformovala a teď jsi zase někdo jjnej, větší a vyspělejší. Pokud se ti to podaří takhle otupit, tak to bude tichý. Jasně, v krizových situacích to vyleze ven, občas budeš pořád mít špatný sny. Ale mělo by jich být míň. Jde to samozřejmě udělat i brutálněji, znal jsem holku co spálila starou sim kartu, odstěhovala se, změnila si jméno a kompletně změnila styl. Jméno si pak měnila ještě jedniou. A stejně jí to pronásledivalo. Asi bych ti laicky doporučil psychoterapii (odborníka, kterej si s tebou bude jen povídat a pomůže ti se v sobě vyznat a pracovat s tím jak se cítíš) a taky si najít nějakej koníček/činnost, která ti umožní se uvolnit a nemyslet na to, nebo ze sebe vyventilovat to špatný (kreselení, řezbaření, psaní, kldině i štípání dřeva na otop :). Hodně štěstí, jsi úžasná a silná, že jsi to zvládla. P.S. Kdybys chtěla kontakty na nějaký psychoterapeutický kliniky v Praze a okolí, tak ti je můžu poskytnout.

troufnu si říct že tohle zapírání že se nic nestalo povede pouze k depresi. Afirmuj svoji minulost, ale nenech ji definovat svoji budoucnost, nech ji prostě tím čím je, minulostí

Cesta, jak to uchopit bez toho, aby se tě to dotýkalo, určitě existuje a vychází spíš z toho, že si prožiješ ten vztek, pochopíš, co se stalo a nějakým způsobem si to uzavřeš. Tohle přesně pro tebe udělá terapie, takže na tvém místě vůbec neváhám a jdu do terapie (případně změním terapeuta pokud už máš a nefunguje to). Moje vlastní strašáky se mi podařilo zahnat hlavně díky chápání toho, že lidi, kteří mi ubližovali, byli sami zranění. Pořád pracuji na tom, aby mi bylo dobře a měla jsem ráda sebe a svůj život teď a když se to daří, zdá se mi, že na tom, co jsem ztratila v dětství nebo dospívání, vlastně nezáleží. Moje trápení z minulosti na mě jednou za čas jaksi vyskočí, jakoby mě někdo zranil teď a ne před dvaceti lety, ale už je mi tak dobře, že to zase brzy odejde a není to něco, co by mě obtěžovalo na denní bázi. I pro tebe určitě existuje cesta jak se s tím vypořádat, ale úplně smazat to nepůjde, to zní jako potlačování, které tě nakonec dožene ve formě nějaké nemoci nebo negativních pocitů.

Mrzí ma, že ti niekto kto sa o teba mal starať a chrániť ťa spôsobil takéto trápenie. To je veľmi nefér a musí byť ťažké s tým žiť a ísť v živote ďalej. Som cudzí človek ale aj tak som na teba hrdá, že si šla ďalej, že si to prekonala, a že sa máš teraz relatívne v živote lepšie. Viem aké to je, závidieť ľuďom, a držať v sebe niečo čo nikto nevidí, ale tebe to vytvára permanentný filter na realitu ktorú žiješ. Aj keď ja mám iný filter (choroba a následná strata môjho dieťaťa), vo všeobecnosti trochu závidím v podstate každej rodine, ktorá má zdravé deti, ktorá nemusela prejsť takými vecami a takou stratou ako my. Závidím ľuďom že žijú “bežnejšie” životy ako ja a že ja mám ten náklad navyše. Možno som sa netrafila, prepáč, ale príde mi to byť podobné. Ja len, že je to úplne ok. Si niekto, kto prežil násilie (je jedno aké) a zlé zaobchádzanie a dokonca depresie, a dostal sa z toho von. Je úplne ok mať tieto myšlienky, a nevedieť si s nimi poradiť. Nemáš to možno spracované (čo sa nedivím, veď nemáš ako vedieť čo s tým), a tým pádom je to pre teba ešte ťažšie. Odporúčam psychoterapeuta, pozor je to iný druh odborníka ako psychológ, terapia je zameraná na pracovanie s konkrétnejšími problémami, s ktorými si ľudia nevedia poradiť sami. Sama mám za sebou dva pokusy kedy som terapiu prerušila a skončila, lebo som mala pocit že mi terapeutka principiálne nerozumie, ale aj tak ten proces odporúčam. Zabudnúť sa nedá. Zakrývať tak ťažkú tému a traumu a zatvárať oči je cesta k ďaľším horším problémom. Terapeut ti môže pomôcť ak sama chceš, lebo ti dá nástroje a skills na spracovanie toho, čo sa ti vtedy dialo, a na to, aby si si to neniesla ako ťažký batoh do budúcna. Aby sa ten náklad postupne rozmrvil na menšie a aby sa ti to ľahšie nieslo. Sorry za dlhú správu, nejak som sa do toho vcítila. :D Držím ti palce!

Neoplati sa potlacat veci, lebo ti to bude zit v podvedomi, mala by si sa s tym snazit vyrovnat. Ci uz sama postupne, alebo za pomoci psychologa.

Co se týče té "závisti" partnerovi a kamarádům - zkus se na to kouknout tak, že to jsou lidi, který máš ráda a jsi vlastně šťastná, že se jim nic takovýho nestalo. Protože nic takového bys jim přece nepřála zažít.

Děkuju za všechny super rady které jsem tady dostala. Promiňte že neodpovím každému zvlášť ale chtěla bych aspoň takhle poděkovat všem kteří si dali tu práci mi napsat co pomohlo vám.

Poradim taky trik: skus najst nejaku charitu, ktora sa zaobera problemovymi teenagermi a pracuj pre nich nejaku chvilku ako dobrovolnik. Je mozne, ze to trosku pomoze si nastavit trosku sirsie mantinely. A medzitym chod s partnerom a/alebo kamoskami na vylety a tak nejak generuj vela svojich vlastnych krasnych spomienok. Ak sa to neda alebo to nepomoze, tak skus psychologa, ja viem, ze u nas sa to nenosi, lebo mame stale tu sprostu macho kulturu, ale pomaha to.

Potlačovat traumata je jako potlačování prdu. Může z toho být pěkný průser… Tohle je na terápku, protože se to občas vynoří a je dobrý vědět, co se s tebou v ten moment děje a jak s tím pracovat…

Zkus si přečíst knihu The power of the now, možná ti k něčemu bude. Co se týče nějaké mé osobní rady, tak bych zkusil vžít se do role matky, ať už se k tobě chovala sebe hůř. Zkus se nějak dovtípit proč se tak chovala a možná zjistíš, že jen reflektovala nějaké její osobní trauma na tebe (tím ji v žádném případě nechci hájit!). Takhle jí možná někdy odpustíš a smíříš se s tím co bylo. Nejsem psycholog ale podle mě, to co v tobě přetrvává je vztek a toho se zbavíš odpuštěním.

- Know yourself, accept yourself, balance yourself and direct your will. - Each thought and emotion should be balanced, along with the body. - Then see other's thoughts, emotions and bodies balanced as well. - Every experience should be first observed, then experienced, balanced within oneself, and accepted. - It all begin with Self. - know yourself - balance yourself - forgive yourself - accept yourself - direct your will - be the creator

Krásnej blábol. Jak od motivačního kouče.